Myanmar 2|2

Mini busem vyrážíme do Baganu. Highlight Myanmaru s několika tisíci pagodami rozesetými v okolí řeky Irrawaddy. Půjčujeme e-skútr a jezdíme dva dny mezi pagodami, neskutečný nářez!

Bagan.

Po dvou dnech jsme si usmysleli, že vyrazíme na Mount Popa. Jedna možnost, jak se tam dostat byla vzít si taxi a jet tam za bambilion. Ta druhá možnost byla zkusit to na vlastní pěst. Půjčujeme e-skútr a jedeme pár kilometrů k hlavní silnici, co vede směrem k M.Popa.

M. Popa

Zaparkujeme u autobusáku a téměř okamžitě se nás ujímá vrátný a vede nás k hlavní silnici, kde nám stopne místní mini bus s tím, že nás odveze. Otevřou se dveře mini busu, na místě pro dvanáct pasažérů sedělo cca dvacet lidí. Naskakujeme a vyrážíme na M.Popa. Já sedím nalepený na dveřích, Sandruš to trochu odnesla a chytla místo na rozpálený převodovce. Sleduji skoro každý metr cesty v mobilu a modlím se, abychom už dojeli. Najednou mini bus zastavuje a vyhazuje nás zhruba 15km od M.Popa s tím, ať počkáme u silnice, prý nás někdo nabere. V rozpacích sušně poděkujeme a jdeme si stoupnout k silnici.

Loeb travel.

Netrvá to ani dvě minuty a zastavuje u nás pickup. Prý jestli jedeme na M.Popa ať si naskočíme, že má stejnou cestu. Naskakujeme a vyrážíme. Pán byl asi závodník, protože s pickupem doslova lítáme po silnici. Vyhazuje nás kousíček od M.Popa. Vyrážíme pěšky k našemu dnešnímu cíli. Po 200m jsme vyřízený z šíleného horka. Ani jsme se nenadáli a stojí u nás taxi, po chvilce hádání o ceně nastupujeme. Otevřeme dveře a k našemu překvapení v taxi už sedí tři lidé. Skáčeme jim na klín a vyrážíme. M.Popa bylo o „ničem“ jen špína a spousta „žebráků“. Po prohlídce kláštera nás odchytává „náš“ taxikář a dohadujeme cenu, za kterou nás hodí přímo ke skútru. Jen nás poprosil, ať cenu nezmiňujeme před lidmi, se kterými pojedeme společně. Jeli totiž za dvojnásobek :)

M. Popa

Skútr stál přesně jak jsme ho opustili, a tak si užíváme ještě západ slunce mezi pagodami a večerním busem se přesouváme k jezeru Inle.

Bagan.

K Inle přijíždíme v ranních hodinách, hned u autobusu si nás odchytl majitel lodičky a opět po chvilce smlouvání dohadujeme celodenní výlet po Inle. Uděláme check-in na hostelu, dostáváme snídani zadarmo, rychlá sprcha a skáčeme do lodičky.

Inle.

Ten den slavím narozeniny a dostanu od Sandruš kalhoty se slonem, ty, co nosí jenom turisti, ty, co tak nesnáším. Musím je nosit celý den, aby se mi mohla smát. Tu radost jí samozřejmně udělám, a tak se mi směje každou minutu. Večer na oslavu dáváme pár piv a podnapilý dohadujeme další plány naší cesty.  Po pár pivech jdeme spát se slovy „kdy jindy“.

Inle.

Rano s kocovinou vyrážíme na hike z Inle do Kalaw, pozn., všichni to chodí opačným směrem a všichni to chodí s průvodcem, všichni to chodí bez batohu. My jsme držgrešle, jdeme sami a s batohem. První část si zkracujeme a jedeme lodí. Ta nás bohužel vyhodila úplně někde jinde než jsme potřebovali, a tak první dvě hodiny jdeme mezi rýžovými poli, asi ve 40°C bez vody.

Inle to Kalaw.

Po dvou hodinách dáváme oběd a kupujeme zásoby (vodu, křupky a oříšky) nic jiného neměli. Začínáme stoupat od Inle. Po další hodině nám dochází, proč všichni chodí opačně. No, protože to je jen z kopce. Prdele. Batoh se pronáší my a jdeme čím dál pomaleji a zastavujeme čím dal častěji. Před cestou jsem si koupil drahý boty s tím, že potřebuju opravdu jen kvalitní věci. Boty stojí za h***** a přezouvám se do žabek.

Monastery.

První den máme 23km. Spíme v Monastery s mnichy a skupinkou, co šla bez batohu s průvodcem. Vůbec nechápou, jak jsme se tam mohli dostat, což nás pobavilo. Nejvetětší radost nám ale udělali mniši, a to, když nám připravili úžasnou večeři. Co nám naopak radost neudělalo, byla „koupelna“. Chvilku jsme na to koukali, pak jsme se raději šli zeptat, jestli jsme opravdu správně. Nakonec dáváme koupel u lavoru, ve kterém bych si neumyl ani kolo. Koupeme se s mýdlem Bruno Banani a zavřenýma očima.

Inle to Kalw.

Druhý den vyrážíme brzo ráno, čeká nás 34km. Ráno si ještě plný energie po výborné snídani užíváme první kilometry, dopravní zacpu s povozy a rýžová pole. Kolem 9h ranní však začalo šíleně pražit slunko. Plán byl jasný, dát oběd a přečkat nejhorší horko podle mapy v Great for lunch, vegetarian, vegan,asian restauraci. To nás drželo celé dopoledne při životě. Kolem dvanácté jsme dorazili úplně zničený na místo. Great for lunch, vegetarian, vegan, asian restaurant byla rozpadající se chatrč u silnice, kde neměli vůbec nic. Paní domácí nás však nenechala na holičkách a vyslala syna na motorce pro pár piv a polívku z pytlíku.

Inle to Kalaw.

Zachránila nás! Polívka z pytlíku chutnala luxusně a pár piv nás vrátilo do hry. Teda jak koho. Zalepil jsem si asi deset puchýřů a vyrazili jsme do horka na poslední kilometry do Kalaw. Jen co jsme vyšli, zastavilo u nás auto s tím, že nás hodí do Kalaw. Poděkoval jsem a poslal jsem ho pryč s tím, že dojdeme po svých. Jak odjelo, podíval jsem se na Sandruš a tý se zhroutil celý svět, poslední naděje jak přežít a dostat se do Kalaw se jí právě rozplynula.

Rozvod.

Málem se se mnou rozvedla na místě. Nemluvíme spolu a pod nejbližším stromem dáváme poobědový chrupík. Po probuzení to není lepší. Sandruš je šíleně utahaná, já sice taky, ale dělám hrdinu a vyrážíme. Těch posledních pár hodin bylo nekonečných, ale zvládli jsme to a došli jsme ještě ten den do Kalaw. Za odměnu si bereme hezký hotel a užíváme si západ slunce na terase s pivkem a dovezenou večeří od paní domácí. Prý abychom už nemuseli chodit, umíráme!

Zlatý valoun.

Na hotelu jsou na nás strašně hodný a nechávají nás tam i celý druhý den zadarmo. Večer jedeme do Yangonu. Naše přestupní město cestou do Kinpun, kde je nejposvátnější místo Myanmaru Golden Rock. Do Kinpunu jedeme vlakem. 100km zvládáme za neuvěřitelných 5h, ale i tak to byla pecka. Na každé zastávce je to jak divadlo, naskakují a vyskakuji obchodníci se vším všudy.

Nádraží v Yangonu.

V Kinpun se ubytujeme v šíleném hotelu, dokonce jsem si přinesl z večeře ohromného švába na zádech, který mě málem přepral, když jsem se ho pokoušel setřást. Ráno vyrážíme na zlatý valoun pěšky. Ano, zase pěšky. Prý jen 13km. No to jsme nevěděli, že to bude jen do kopce. Celou cestu nás hnalo to jedno osvěžující pivo, co si dáme za odměnu. To jsme ale netušili, že to je tak posvátné místo, že se tam neprodává alkohol. Asi to byl šílený pohled na dva splavený Čechy jak chodí od stánku ke stánku a jediné co je zajímalo bylo to, jestli mají pivo. Děs. Nevzdali jsme se a našli jsme hotel, kde nás obsloužili. Dolů už jedeme společně na korbě náklaďáků asi s další padesátkou Myanmarců. Je neskutečný jak turistí po svých památkách! Sandruš to vyhrála a měla zpestření od vedle sedící paní, co vracela oběd do igelitového pytlíku.

Oběd v pytlíku.

Naše tempo nás dohnalo a Myanmar nám trochu začal lézt krkem. Nejhorší je asi všudypřítomný bordel. Pamatuji si třeba výjev z autobusu. Klučina uklízel věci do popelnice a já jsem si říkal, že tady u motorestu alespoň uklízí. Pak ale koukám, jak tu popelnici vysypal hned za rohem celou do příkopu. A to bych mohl pokračovat a pokračovat. Vzali jsme nohy na ramena a skákali jsme jedno město za druhým směrem k Thajsku. Delší zastávku jsme podnikli jen ve městě Hpa-an, které bylo úžasné se spoustou jeskyň. Třeba u jedné jsme sledovali noční výlet několika tisícového hejna netopýrů. Pozn., netopýří hovna nejdou vyprat z trička.

Hpa-an.

Od Thajských hranic nás dělil jen poslední noční bus. Koupili jsme levné jízdenky a říkali jsme si, jaká to je paráda. Ten poslední bus byl ale třešinka na dortu. Plánovaný odjezd 19h. Skutečný odjezd byl 21:30. Po 100m do přeplněného busu, kde v zavazadlovém prostoru byl třeba skútr, naskakují další a další lidi. Sedí v uličce na nějakých pytlech bůh ví s čím. Zastavujeme snad každých 10km a někoho vyhazujeme nebo nabíráme. Přitom nám v buse hraje šíleně nahlas Myanmarské disco.

Asfaltování silnic.

Nedá se spát!! Pak dokonce píchneme někde uprostřed džungle.  Výměna proběhla docela rychle, asi to nebylo poprvé. Ale opět, guma do příkopu a vedle autobusu byla během sekundy skládka. Odpadky se házely hned ven. Plánovaný příjezd 4:00. Skutečný příjezd v 9:00 s diskem na plné pecky. Utíkáme na hranice!

Hpa-an.

Myanmar byl neskutečný! Když to teď píšu, musím se jen smát. Je toho tolik co může nabídnout, že z toho přechází hlava. A my jsme rádi, že jsme naši cestu začali zde, i když ten konec byl trochu v úprku, ale to bylo i tím, jak jsme byli v začátku hladový po zážitcích.

A nebojte, nestali se z nás alkoholici. Jen to pivo strašně osvěží v tom horku.