Philippines

Další zastávkou při našem potulování se po světě byly Filipíny. Pokusím se přenést pár střípků a zážitků, které ve mně zanechali barevné Filipíny, do tohoto článku. Napadá vás otázka, proč jsem zvolil přívlastek barevné? Abych to uvedl na pravou míru, nikdy jsem neviděl takovou zelenou, jakou měla rýžové pole v Batadu, takovou modrou, jako mělo moře kolem útesů v El Nidu, nebo takovou tyrkysovou, jakou měla voda na krasových vodopádech Dao.

Batad

Přilítáme do hlavní města Filipín, do Manily. Manila je jedno z nejlidnatějších, největších, nejšpinavějších a bohužel také nejnebezpečnějších měst na světě, a tak jsme zde nehodlali trávit více času, než bylo nezbytně nutné. Přesto však v Manile musíme pročekat jeden den na autobus, který nás odveze do zeleného ráje Batad. Po celodenním lelkování se přesouváme na autobusové nádraží, které leží na druhém konci města. Nástupiště metra je přeplněné k prasknutí, na každém rohu stojí ozbrojený policista s brokovnicí nebo samopalem.

Budoucí policista

Vagóny jsou rozdělené na dámské a pánské. Teda ne pro nás, pro nás jsou smíšené, protože Sandruš mě nehodlá opustit ani na krok. Rozkoukáváme se po vagónech a v tom se Sandruš zablýsknou oči a hned ukazuje, kde bylo metro vyrobeno. Známé logo Škodovky Plzeň poznávám na první pohled. S vykouzleným úsměvem od české stopy na druhém konci světa dorážíme na autobus, který nás odveze na jedno z nejkrásnějších míst, kde jsme kdy byli.

Batad

Batad je zapsán ve světovém dědictví UNESCO a musím přiznat, že bude zapsán navždy i v našich vzpomínkách. Spíme v guesthousu mezi rýžovými poli, budí nás ohlušujícím kokrháním kohouti a slepice, který jsou všudypřítomný po celých Filipínách, ale co nás opravdu probere a nabije energii každé ráno, je neskutečný výhled na nespočet rýžových teras všude kolem nás, které září zelenou.

Tappiya Falls

V rámci čecháčkovství nechodíme s průvodci jako všichni ostatní, ale zkoušíme zdejší stezky zvládnout sami, občas tak bloudíme po něčím dvoře plném slepičinců, ale pokaždé se někdo našel z domácích a poradil nám tu správnou cestu zpět do zeleného ráje.

Batad

Z Batadu se přesouváme na ostrov Palawan, kde máme naplánovanou pauzu. Jinak by hrozilo, že bychom se navzájem zabili. Sice to zní vše jako idylka, ale občas to cestování je opravdu hodně náročné.

El Nido

Já si tak užívám sám pohodu v El Nidu a Sandruš dělá bůh ví co v Puerto Princcessa. Po týdnu bez sebe se potkáváme v málem přístavu Port Barton a vyrážíme na boat trip, který nám vyráží dech. Šnorchlujeme se želvami, objevujeme korálové útesy a ryby tak barevné, že ani moje vodovky ze základky by je nezvládly vybarvit. Co však budeme mít spojené nejvíc s Port Barton, je nepříjemný den na White Beach.

White Beach

White Beach je ráj na zemi, bílý písek, všude palmy, houpací sítě a ta průzračná voda! Ale to, co nikdy asi nezapomenu, je hláška piráta, co nás na ní přivezl. Dávejte si pozor na medúzy. Sandruš si sedá do vody a najednou z ní vyletí, jak kdyby viděla žraloka! Žralok to nebyl, ale potykala si právě s medúzou. Co si pak pamatujeme oba z celého dne je, jak jí mažu po ráně nescafé a ocet a jaké děláme divadlo pro Filipínské děti, které asi ještě nikdy neviděli někoho tak popáleného. Nikdy prý vetší bolest nezažila, památkou na to, jí zůstala, ne moc povedená kérka přes celé břicho. Medúz máme plné zuby, vyrážíme za žraloky na Cebu!

White Beach

Ostrov Cebu je známý tím, že se zde můžete potápět nebo šnorchlovat, jak je vám libo, s žralokem obrovským. Na letišti v Cebu si bereme taxi a vyrážíme na autobusové nádraží, kde se pokusíme vzít spoj do městečka Oslob. Sedíme v taxi a pouze pozorujeme lidi na chodníku, jak nás míjí, je šílený provoz. Nemile zjišťujeme že platíme nejen za km, ale také za čas strávený v taxi.

Philippines

Po hodině v autě si otevřeme maps.me aplikaci, kterou používáme na každém kroku při našich toulkách a zjišťujeme, že pan taxikář s námi chtěl strávit asi celý den! Na autobusák jedeme tou nejdelší a nejucpanější trasou. Trošičku mě to namíchlo a chtěl jsem, aby okamžitě zastavil. Po menší slovní dohodě otáčíme auto do protisměru a na autobusáku jsme během pár minut. Vystupujeme s pocitem výhry, ale ne na dlouho. Spoj do Oslob jede, ale nikdo neví kdy. Prostě až přijede, nástupiště je plné čekajících lidí a může se taky stát, že se nevejdeme a pojedeme dalším spojem, ale kdy!?

Whale Shark

Štěstí v neštěstí, potkáváme jeden pár, co mají stejný cíl cesty a nechce se jim čekat. Společně si bereme taxi, po smlouvání o 20kč se dohaduje pevná cena a vyrážíme. Během cesty asi pětkrát dofukujeme gumy taxi a k hotelu přijíždíme ani nevím jak, protože nám nesvítí světla. Cestou nás samozřejmě míjí autobus. Uklidňuje nás až pár loků San Miguela. Filipínské pivo, co má stejné S ve znaku, jako moje oblíbené Svijany.

San Miguel

Druhý den se potápíme s žralokem obrovským. Neskutečný kolos, který ladně proplouvá kousíček od nás, bohužel se nám rozbije gopro a máme tak jen jednu fotku. To prostě nevymyslíš. Zbytek dne cestujeme po vodopádech Inambakan a Kawasan, kde je krásná voda. Skáčeme s dětma z vodopádů a jen tak si užíváme pohodu před poslední zastávkou.

Dao Falls

Ostrov Bohol a Chocolate Hills. Čokoládové se jim říká proto, že se na podzim pokaždé zbarví do hněda. Ještě jedna zajímavost, angličtina je jeden z úředních jazyků. Protože na ostrovech je spousta nářečí a navzájem si Filipínci nerozumí.

Chocolate Hills

Na Chocolate Hills vyrážíme brzo ráno za křiku kohoutů, proběhne pár selfíček s plánem se sem vrátit i na západ slunce. To nám ale přeruší hodně populární věc z tohoto kouta světa. Kohoutí zápasy!

Philippines

U silnice stojí motorky snad z celé vesnice a okolí. Zastavujeme a jdeme se podívat dovnitř. Ryze mužská záležitost, kde je atmosféra nasáklá adrenalinem a pálenkou. Sandruš se to tu moc nezamlouvá, a tak se díváme jen na jeden zápas. Skončí po dvaceti sekundách bez vítěze, oba kohouti se totiž zabíjí vzájemně. Při odjezdu z arény si kupujeme grilované kuře k večeři (údajně nezápasilo).

Pangas Falls

Musíme se rozloučit, další zastávkou bude Singapur. Jedeme opět taxi na letiště a Sandruš kouká na časomíru taxametru. Čas na nich běží ukrutně rychle, asi tak rychle jako našich dvacet dní zde. Zeptám se p. taxikáře, co má s těmi hodiny na taxametru. Při ukazování a vysvětlování něco máčka a čas opět začal běžet normálně. Zajímavost nakonec. Na Filipínách běží čas rychleji a taxikářům nevěřte!