Thailand

Právě sedíme v autobuse a máme namířeno na čajové plantáže Cameron Highlands v Malajsii, ale to bych předbíhal. Musím vám ještě napsat nějaké postřehy z Thajska.
Na krásné pláže jsme se těšili vlastně celý Myanmar a nic jiného jsme od Thajska ani neočekávali, ale to byla chyba!

Ranong na dohled!

Při loučení s Myanmarem v Kawthaungu proběhla poslední hádka s naháněči u převozu, to nás však ani v nejmenším nerozhodilo, protože k thajským hranicím už je to jen kousíček. Ranong, kde se nachází hraniční přechod, nám přijde jak z jiného světa, jako bychom se posunuli časem. No, my jsme se časem vlastně posunuli. Za pár dní budeme slavit Thajský Nový Rok 2561.

Ko Phayam.

V Ranongu si vezmeme speed boat a náš cíl je ostrůvek Koh Phayam, který je vzdálený pouhých 30 min jízdy. Na lodi vyčerpáním usínáme, jelikož jsme na cestě už pár dní bez delšího spánku. Už se potřebujeme zastavit a odpočinout si. Přístav na Koh Phayam se nám ale nelíbí, a tak posbíráme poslední síly, pronajmeme si skútr a přejíždíme na druhou stranu ostrova.

Ko Phayam.

Bereme hned první bungalov u pláže, na který jsme narazili. Už se nemůžeme dočkat, jak odložíme baťohy a sundáme zapáchající oblečení z cesty. Proběhne malá hádka o sprchu a uleháme do peřin, konečně!

Ko Phayam.

Na Koh Phayam strávíme z plánovaných dvou dní nakonec čtyři. Bungalov nás vychází na 300kč na noc, a to není vůbec špatný. Konečně si užíváme vymodlené pláže, a tak následující dny probíhají asi takto: budíček – moře –jídlo – válení – moře – jídlo – válení – moře – jídlo – válení.

Krabi.

No abych nám nekřivdil, třetí den jsme se byli proběhnout i po pláži, ale to spíše z donucení, protože dovolenkáři zde běhají a meditují u zapadajícího slunce. Pochybuji, že to dělají i doma. Prostě nás nalomili a museli jsme si to také zkusit. Po těch pár dnech pohody, kterou jsem si užíval i já, ten, co dostává záchvaty paniky z nic nedělání, se přesouváme dál na jih, a to do Krabi.

Railey.

Odpočatý a vyklidněný se ubytujeme v Old Townu. Užíváme si night markets a pár pláží. Jako například Railay. Jeden den jsme dokonce strávili chozením po obchoďáku, není to jednoduché stále cestovat. Kupuju si nové boty, ty moje za bambilion se totiž opravdu nedají nosit.

Railay.

Jediné, kde jsme se opět zapotili, byl výšlap na Tiger Cave Temple. Díval jsem se do mapy a říkal jsem si, proč tam jsou veřejné sprchy. Netrvalo to dlouho a došlo mi to. Šli jsme po schodech a při první pauze se mě Sandruš ptá: „Už tam budeme?“. V tu chvíli si všimnu čísel na schodech. Máme za sebou 300 schodů z 1200!

Tiger cave.

Než vyjdeme nahoru, jsme kompletně durch. Musíme si dát pár minut na vzpamatování. Bohužel počasí nám moc nepřálo, a tak se největší podívanou se stalo posledních pár metrů u konce schodiště na ty ostatní schodolezce, co se vyplazí úplně splavený na vrchol za námi.

Tiger cave.

Jelikož jsme se chtěli cestou přibližovat Malajským hranicím a také se vyhnout turistickým letoviskům, zvolili jsme jako další zastávku městečko Trang. Z dobrého asijského jídla jsme trochu rozežraný, a tak nás nejvíc bavilo courání se po marketech s jídlem. Není se co divit, když nás večeře vyjde na 100kč pro oba. Přecpaní k prasknutí se po večeři na hotelu pročítáme prospekty a zjišťujeme, že na ostrově Ko Libong, který je od nás vzdálený jen kousíček, je známý tím, že jsou na něm k vidění dugongové, což je zmenšenina kapustňáků  z Floridy. Vidět na vlastní oči mořské krávy patří k jedněm z mých zatím nesplněných snů.

Ko Libong.

Plán je tedy jasný, Ko Libong bude naší další zastávkou. Zajištujeme si minibus do přístavu, ze kterého se dostaneme pravidelným spojem na ostrov. Informace, že pojedeme minibusem kolem 13h možná 14h, ale ať už jsme připraveni raději v 11:30 na nástupišti, nás úplně neuspokojila, a tak raději sedíme u autobusáku a číháme na náš bus. Já během čekaní skočím pro nějakou tu maličkost pro Sandruš, ten den totiž slaví svoje osmnácté narozeniny.

Ko Libong.

Minibus stíháme, a když se rozjedeme, opět s mobilem pozorujeme kam to vlastně jedeme, protože tady člověk nikdy neví. Náš řidič má cestu najetou a opravdu jedeme přímo do přístavu, byl to vlastně kousíček. Vystupujeme, minibus odjíždí a my bohužel zjišťujeme, že odjel i se Sandry dárkem. Moc dlouho jí nevydržel. Co na to říct. Po pár minutách čekání nás v přístavu posadí na loď s tím, že cesta potrvá dnes trochu déle a že budeme asi trochu od vody.

Ko Libong.

Fouká a moře je dost rozbouřené, po pár osvěžujících šplíchancích to nevydržím. Zachvátí mě panika a já nebojácně vyrazím zachránit batohy na přídi vlastním tělem. Nevím, jak by to přežil počítač a ostatní, vlastně to málo co tu máme. Dostávám pár slušných zásahů, ale plán záchrany vyšel. Na Ko Libong jsem asi úplně jediný turisti, dostává se nám vřelé pozornosti a neustále se nás ptají odkud pocházíme. Ti, co znají, většinou odpovídají „aaaaa Petr Čech!“

Dugong point.

Každé ráno vstáváme a jezdíme do zátoky Dugong na pozorování. Dostali jsme totiž tip od domácích, že nejlépe spaříme dugongy po ránu, při přílivu. Ale ani jeden dugong na obzoru, jen jeden šnorchlující Novák v zátoce. I přesto, že jsem si nesplnil svůj dávný sen, jsme si to tam užili. Válení u pláže a putování po ostrovech, už jsme měli dost. Nastalo tedy ten správný čas na poslední zastávkou v Thajsku a tím byl Satun, ze kterého byl naplánován přesun přímo do Malajsie.

Satun.

Plán zůstat na jednu noc v Satunu nám rozmluvila Francouzská dvojice Nico a Julie, se kterou jsme se seznámili na našem společném hostelu. Udělali jsme strašně dobře, když jsme je poslechli. Už večer před „vodní party“ jsme strávili u pohodové večeře s místními. Ale to, co se bude odehrávat druhý den, jsme vůbec nemohli tušit. Ráno jsme se šli projít po městě a nic nenaznačovalo tomu, co vypukne kolem poledne.

Satun.

Začalo to průvodem po hlavní třídě, do kterého jsme byli přizváni. Thajci byli strašně milí a všichni nás začali mazat pudrem. Nový Rok se slaví v dubnu, kdy jsou největší horka, a proto jsou oslavy spjaty s vodou a pudrem. Probíhá to asi takto, když někoho polijte vodou nebo namažete pudrem, vyznáte mu úctu a budete mít v příštím roce štěstí, dvojnásob to platí u cizinců.

Satun.

Když jsme dokončili průvod, strhla se po nás asi pětihodinová bitva v polévání se vodou a pudrování. Celé město bylo na nohou! Pickupy plné vody a ledu, všichni s vodními pistolemi a hadicemi. Kdo neměl vodní pistoli, jako by v tu chvíli neexistoval. Všichni na kost promočení v šíleném horku, ale co bylo nejvíc, všichni strašně šťastní a vysmátí.

Satun.

Dlouho jsme se tak nenasmáli, jako tam!! Běhali jsme po městě jak malý děti a měli radost z maličkostí, jakým bylo někoho polít a také ho rozesmát. Bylo to neskutečný rozloučení s úžasným Thajskem! Hodně štěstí v novém roce, Thajsko!